minuta z přírody
z lesů, luk a hájů,
aneb co v Tejmlově a okolí roste, kvete a létá
Obsah (abecední seznam podle českých názvů):
Rostliny
- dřípatka horská / Soldanella montana
- kosatec sibiřský / Iris sibirica L.
- lýkovec jedovatý / Daphne mezereum
- mochna jarní / Potentilla tabernaemontani
- prvosenka vyšší / Primula elatior
Zvířata / Ptáci
- Brkoslav severní / Bombycilla garrulus
- Čáp černý / Ciconia nigra
- Čejka chocholatá / Vanellus vanellus
- Včelojed lesní / Pernis apivorus
(ze života) Hmyz(u)
MINISERIÁL/ Plevel, kytka nebo zelenina?
.
lýkovec jedovatý / Daphne mezereum
Vypadá to téměř jako malý zázrak!
V předjaří ve volné přírodě narazit v Tejmlově na keřík bez lístků s větvičkami bohatě obalenými růžově rozkvetlými květy a to, když ostatní příroda jěště vyspává po přestáté zimě, v nadmořské výšce téměř 900m n.m.
Lýkovec jedovatý, binomické jméno: Daphne mezereum.
německy: Gemeiner Seidelbast
Lidově má -tento 30-150 cm vysoký, chudě větvený, listnatý a opadavý keř z čeledi vrabečnicovité -řadu rozličných názvů : čertovo lejko, lejkovec, vlčí lýko, vlčí pepř, divoký pepř, nešlechetník,dívčí dřevo, stračí ocas, valašský zimozeleň, mordýř lidský, vrah lidský.
Tyto, až téměř morbidní názvy si jistě vysloužil díky své prudké jedovatosti.
Je rozšířen s vyjímkou severních oblastí po téměř celé Evropě, značné části Asie, v menší míře na některých místech Kavkazu, v severním Íránu, v západní Číně a na Altaji.
V České republice se nachází sice na celém území, ale vcelku vzácně. Jednou z lokalit je právě jižní svah Javorníku, Tejmlov a Díle.
Lýkovec jedovatý je z hlediska ohrožení hodnocen jako vzácnější druh naší květeny a je zařazen mezi druhy vyžadující další pozornost (C4).
Keř kvete brzo na jaře, jěště před rozvinutím listů (únor-duben). Květy jsou obvykle růžové, shloučené ve svazečcích a silně voní. Opadavé listy jsou střídavé, zpravidla nahloučeny na konci větvích. Plody jsou kulaté červené peckovice, mají silně hořkou chuť a prudce jedovaté.
Obsahuje pryskyřičnou látku mezerein (především v kůře a plodech), která má dráždivé účinky. Při styku s pokožkou způsobuje zčervenání, záněty a puchýře. Nebezpečné je vdechování vůně květů, které může vyvolat bolesti hlavy. Častější je otrava po požití plodů (červené vejcovité kuličky). K velmi těžké otravě stačí požít 5-8 plodů, k usmrcení člověka může dojít po požití 10-12 plodů. Otrava je vždy vážná a je nutná včasná lékařská pomoc (i při lehčí otravě může dojít k poškození ledvin). Zejména u dětí je záměna za jiné jedlé plody možná (svou hořkostí je však většinou od další konzumace odradí). V lidovém léčitelství se lýkovec používal proti revmatismu, dně, kožním chorobám a obrně. Přes jejich jedovatost byly bobule lýkovce používány k dosažení pikantní chuti u octa (odtud jeho lidové názvy vlčí pepř či divoký pepř).
V minulosti se červené barvivo bobulí používalo jako malířský pigment a vyvařováním zvláště kůry, která obsahuje dafnetin, se získávalo barvivo k barvení vlny.
prvosenka vyšší / Primula elatior
slovensky: Prvosienka vyššia
německy: Wald-Primel / Wald-Schlüsselblume
Vytrvalá, až 30cm vysoká bylina, kterou známe spíše pod lidovým názvem petrklíč (ev. prvosenka nebo Primula) z čeledi prvosenkovitých roste převážně na loukách, bučinách, na horských loukách, v dubohabřinách a ve vysokostéblých trávnících. Preferuje vlhké půdy, mírně kyselé až neutrální. Daří se jí spíše na polostinném až slunném stanovišti.
V Tejmlově kvete na lokalitě přírodní rezervace Natura2000 „Nad Zavírkou“. Kvete od března do května. Květy nevoní a jsou sýrově žluté.
Používá se v léčitelství na uvolňování hlenů a zlepšení vykašlávání, tlumí záněty, přispívá k rozpadu močových kaménků a celkově uklidňuje.
dřípatka horská / Soldanella montana
slovensky: Soldanelka horská
Rostlina je chráněna podle vyhlášky MŽP ČR č.395/1992 Sb. a je zařazena do kategorie „ohrožený druh„.
Dřípatka patří, stejně jako petrklíč, do čeledi prvosenkovitých. Je to vytrvalá bylina, listy jsou ledvinovitě okrouhlé a tvoří přízemní růžici.
Na vyšším stvolu (až 10cm) kvete dřípatka 3 až 8 roztřepenými nafialověnými kvítky zvonkovitého tvaru. Kvete v dubnu až červnu. Vyskytuje se ve smrkových lesích, zejména v okolí bažin, na rašelinných loukách, na vlhkých půdách, humózních a kyselých, v polostínu až stínu.
V České Republice se vyskytuje v jižní polovině Čech a v přilehlých oblastech jihozápadní Moravy, jen vzácně, spíše ve vyšších polohách.
V Tejmlově ji najdeme v přírodní rezervaci Natura2000 „Nad Zavírkou“ .
Můžeme na ní také narazit ve východních Alpách a izolovaně v Karpatech.
mochna jarní / Potentilla tabernaemontani
slovensky:Nátržník jarný
anglicky: Spring Cinquefoil
německy: Frühlings- Fingerkraut
Víceletá, nízká bylina roste na suchých travnatých loukách, kamenitých stráních, na mezích, na okrajích luk, lesů a cest, na skalách, písčinách a štěrkovitých svazích, preferuje půdy kypré a vápnité. Je to rostlina teplomilná a vybírá si osluněná místa.
Ve vyšších polohách se proto vyskytuje řidčeji, v horských oblastech max. okolo 900m n. m. vzácně. Přesto (na osluněném místě) ji najdeme v Tejmlově (860m n.m.) u silnice pod modřínem. Vytváří polštářovité trsy a zaujme svojí drobností.
Mochna jarní patří do čeledi růžovitých, má žluté pětičetné vykrojené květní plátky. Kvete v březnu až dubnu.
Brkoslav severní / Bombycilla garrulus
anglicky: Waxwing
německy: Seidenschwanz
Brkoslav severní žije na severu v lesích a živí se v létě hmyzem, v zimě bobulemi. Pakliže má dostatek potravy osidluje i nová území. Některou zimu táhnou za potravou po Evropě velká hejna brkoslavů a sbírají v zahradách a parcích plody okrasných stromů. U nás je zimním hostem. Velikostí se přibližuje velikosti špačka. I jeho let se špačkovi podobá. Přesto je to ptáček nezaměnitelný s žádným jiným.
Barvu má růžovohnědou, s vybarvenými konečky křídel a ocásku. Typická je chocholka na hlavě. Zobák krátký, silný a tmavý. Vydává zvuky podobné „Srrr“ nebo „Siríriri“. Hnízda si staví z větviček a vystélá je travou a mechem.
U nás jim chutnaly zbylé kuličky aronií, které ještě zůstaly na stromcích .
Brkoslav severní je prohlášen za ohrožený druh ptáka.
Čáp černý / Ciconia nigra
anglicky: Black Storch
německy: Schwarzstorch
Černý čáp je obdobou čápa bílého. Je černý s červeným zobákem, mladí ptáci mají zobák šedozelený. Hnízdí převážně ve vyšších polohách v lesnatých oblastech. Vyskytuje se jen sporadicky. Patří do skupiny ptáků brodivých.
Čejka chocholatá / Vanellus vanellus
anglicky: Lapwing
německy: Kiebitz
Pták se širokými křídly s hranatým ukončením špiček křídel (u samičky špička křídel není tak široká jako u samečka). Patří do skupiny bahňáků. Hnízdí na otevřené ploché krajině. Velikostí nedosahuje velikosti hrdličky. Svým typickým tvarem křídel a uměleckým letem ve vzduchu , ale i chocholkou na hlavě je dobře rozpoznatelný.
Otakárek fenyklový/Papilio machaon
německy: Schwalbenschwanz
Otakárek fenyklový patří mezi naše nejkrásnější motýly. Je rozšířen téměř po celé Evropě s vyjímkou severovýchodní Skandinávie a Finska, ale vyskytuje se i v Asii a v Severní Americe. Vyskytuje se i ve výškách do 2000m n.m. Je i jedním z našich největších denních motýlů (dosahuje velikosti až 7cm). Samička i sameček jsou stejně zbarveni, světležlutá křídla s černými znaky a modrými půlměsíci a červeným bodem na konci křídel. Přezimuje v podobě kukly. Hostitelskou rostlinou jsou rostliny z čeledi miříkovitých (hlavně fenyklu a mrkev). Je to tak atraktivní motýl, že se často objevuje na titulních stránkách publikací o motýlech.
I housenka otakárka fenyklového je klenot. Mění postupně barvu. Nejprve je černá s červenou kresbou, později zelená s černými pruhy a oranžovými tečkami.
zpět na seznam
Přástevník medvědí/ Arctia caja
německy:Brauner Bär
Stejně jako je mezi denními motýli nápadný Otakárek fenyklový, je z nočních motýlů atraktivním a s oblibou používaným zobrazením na titulních stránkách publikací Přástevník medvědí. Je také jedním z nejznámějších zástupců čeledě přástevníkovitých, kterých je asi na 8000 druhů. Je rozšířen v Evropě, Asii a Severní Americe. Tělo housenek přástevníka medvědího je hustě porostlé dlouhými tmavými chlupy.
Housenka se živí převážně kopřivami, pampeliškami, ale najdeme ji i na jiných rostlinách. Na začátku života jsou housenky červenohnědé s malými bílými skvrnami s dlouhými chlupy po celém těle. Výrazné zbarvení a chlupy chrání housenku před případnými predátory, z toho důvodu se housenka příliš neskrývá. V posledním instaru mění housenky svoje zbarvení, stávají se černé s bílými bradavkami. Housenky dorůstají velikosti až 6 cm. Přezimování probíhá v polodorostlé podobě, a proto je housenka nejvíce žravá na jaře, kdy potřebuje získat energii na přeměnu a doplnění živin po zimě. Pak se teprve na jaře zakuklí. Motýl v klidovém stavu je nenápadný, pouze při vyrušení odhalí spodní, ohnivě červená křídla, aby zastrašil predátora. Dospělí motýli nemají ústní ústrojí a tím pádem nepřijímají ani žádnou potravu. Samička je o něco větší než sameček.
zpět na seznam
Sršeň / Vespa crabro
Sršeň (Vespa) je rodem blanokřídlého hmyzu, který zahrnuje největší sociální vosy. Některé sršně mohou být až 45 mm dlouhé. V Česku žije jediný druh – sršeň obecná (Vespa crabro).
Spisovně česky je ten i ta sršeň (Příruční slovník jazyka českého a Internetová jazyková příručka ÚJČ uvádějí ženský rod jako méně častý, v zoologii je ale preferovaný), lidově i (ten) sršán, sršáň.
Většina sršní žije v jižní a jihovýchodní Asii. V subtropech žije V. orientalis, jejíž areál leží kromě jižní a střední Asie i na Arabském poloostrově, v severní Africe a také ve Středomoří. V mírném pásmu žije V. simillima, která se vyskytuje i v Japonsku a na Sibiři, a již zmíněná evropská sršeň obecná, která byla introdukována do Severní Ameriky.
Sršně jsou dravci, živí se především jinými bezobratlými nebo sbírají sladké ovocné šťávy nebo med z vyloupených včelích hnízd. Jedna sršeň dokáže denně ulovit až pět kusů much či jiného hmyzu. Navzdory rozšířené představě o smrtelně nebezpečném tvorovi je sršeň obecná mírumilovná a prakticky neškodná. Většina obav pramení z velikosti sršně a jejího hlasitého bzučení. Varovné bzučení používá např. pokud se člověk přiblíží na méně než asi 50 cm. Sršeň také reaguje podrážděně při prudkých otřesech v okolí svého hnízda, manipulaci u výletového otvoru či přehrazení příletové dráhy.
Sršně žijí v hnízdě, které sama vybuduje královna-zakladatelka. Ta kusadly nastrouhá kousky dřeva, smíchá je se slinami a ze vzniklé papírové hmoty buduje odshora dolů hnízdo. První potomky vychovává sama do doby, než se vylíhnou dělnice, které převezmou veškerou péči. Těch bývá několik set, shánět potravu však vylétá jen asi 50–80 z nich. V září pak z hnízda vylétají oplodněné samičky, které na jaře založí nová hnízda. Společenství sršní totiž na rozdíl od včel nepřežívá zimu s výjimkou již zmiňovaných budoucích královen.
V případě, že usedne na člověka, pouze zkoumá, zda není k jídlu a během pár sekund odletí. Je však nutné se vyvarovat prudkých pohybů, které by ji mohly rozrušit. Sršeň reaguje na světlo – toho je možné využít, chceme-li ji dostat z pokoje, do kterého vlétla.
Sršně jsou vybaveny žihadlem spojeným s jedovou žlázou, podobně jako ostatní žihadlovití. Jejich žihadlo a jed jim slouží především k lovu. I když některé tropické druhy sršní jsou útočné a jejich jed může způsobit zdravotní problémy, jed sršně obecné je mnohonásobně méně toxický než jed včely medonosné. Bodnutí způsobuje otoky, případně jiné obtíže. Nedojde-li k zasažení jazyka či jícnu, není bodnutí (ani několikanásobné) pro zdravého člověka nikterak život ohrožující. Bodnutí může být nebezpečné pro přecitlivělé osoby, u kterých hrozí rozvoj anafylaktického šoku. Sršně navíc mají jednu speciální vlastnost – dokáží jed vystřikovat až na vzdálenost 40 centimetrů. Zasáhne-li oči, působí podobně jako pepřový sprej. Občas může zasažení vyvolat zimnici či třesavku, ty však do půl hodiny samy odezní.
(text převzat z Wikipedie)
zpět na seznam
Včelojed lesní / Pernis apivorus
německy: Wespenbussard
angicky: Honey Buzzard
Včelojed lesní (Pernis apivorus) je středně velký dravec z čeledi jestřábovitých, který dorůstá o něco větší velikosti než káně lesní (52 – 60 cm), v rozpětí křídel měří 135 – 150 cm a dosahuje hmotnosti 580 – 950 g. Zbarvení opeření je u něj variabilní, obecně však mívá hnědý hřbet, skvrnitou hruď a šedou hlavu, za letu jsou patrné i jeho bílé pruhy na spodní straně křídel. Mladí ptáci jsou zbarveni tmavěji. V letu má tento dravec dopředu vytaženou menší hlavu, relativně úzká křídla a dlouhý štíhlý ocas, špičky křídel jsou sice nataženy, ale ne ohnuty jako u káněte.
Včelojed lesní hnízdí na většině území Evropy a v západní Asii. Je tažný se zimovišti v tropické Africe. V České republice se jedná o ohrožený druh, který je přísně chráněn. Ročně na jejím území hnízdí v počtu 600 – 850 párů. U nás se zdržuje od května do září.
Přestože se tento dravec jmenuje Včelojed je specializovaný spíše na požírání vos a sršní a jejich larev, ačkoli v malé míře loví i jiné malé živočichy. Jeho vědecké pojmenování zřejmě vzniklo překladem z latiny (jeho druhový název apivorus se dá z latiny přeložit právě jako včelojed), takže i český název odkazuje na požírání včel, přesto hrají v jeho potravě menší roli než vosy. V tomto je jeho německý název výstižnější: Wespenbussard =“Vosí káně“.
Včelojed lesní hnízdí v lese a po většinu roku je obtížné jej ve volné přírodě spatřit. Výjimkou jsou svatební tance, při kterých je v letu nápadný tleskáním křídel. Samci jsou během období hnízdění, které trvá od května do srpna, silně teritoriální. Hnízdo si staví vysoko na stromech a ročně do něj klade 1 – 2 hnědě skvrnitá vejce. Ptáčata se vylíhnou po 30 dnech a po dalších 40 dnech jsou schopni letu.
zpět na seznam
Kosatec sibiřský
Kosatec sibiřský- IRIS SIBIRICA L.
také kosatec luční
Rozšíření: Evropa, mírná Asie, u nás se vyskytuje roztroušeně až vzácně, na Šumavě ale existuje několik lokalit o kterých se v žádném případě nedá říci že „roztroušeně“
zde nedaleko Hartmanic, ale roste i v Tejmlově…
Ekologie: Roste na vlhkých slatinných a rašelinných loukách, v mokřinách, v pásmu od nížiny až do podhůří.
Popis: Vytrvalá bylina, geofyt, 50–120 cm vysoká, lodyha přímá, oblá, stejně dlouhá nebo delší než listy, přízemní listy 2–10 mm široké, květy nevonné, vnější okvětní cípy modré až modrofialové, kvete od května do června.
Ohrožení a ochrana: V Červeném seznamu je kosatec sibiřský zařazen do kategorie ohrožených druhů naší květeny (C3), zákonem je tento druh chráněn jako silně ohrožený (§2). Na Slovensku je z hlediska ohrožení hodnocen jako zranitelný (VU). K chráněným druhům patří i na Slovensku, v Maďarsku, Srbsku, Polsku, Bělorusku, Litvě, Lotyšsku, Francii a Švýcarsku.
zpět na seznam
Bršlice-Kozí noha/Aegopodium podagraria
Bršlice – Kozí noha
Latinsky: Aegopodium podagraria
Slovensky: Kozonoha (kozia noha) hostcová
Německy: Gierch-Geissfuss
Anglicky: Goutweed
Čeleď: miskovité (okoličnaté), Apiaceae
Zahrádkářům v záhoně je trnem v oku a kvůli jejím plazivým oddenkům a horlivého vegetativního rozmnožování se tohoto „plevele“ také i těžko zbavují. Jedná se ale o prastarou léčivku, jejíž obsahové složení stále není zcela probádané. Empiricky bylo prokázáno zvýšené vylučování solí kyseliny močové a chloridů. V léčitelství se používá zejména do protirevmatických, do protidnavých a krev čistících čajů. (Tím, že mírní bolesti při dně, si vysloužila i své latinské druhové jméno: podagra=dna nohou). Je močopudná, ale tlumí i křečové bolesti břicha a harmonizuje práci střev. Dá se použít i zevně na zanícená místa, rozdrcené čerstvé listy hojí rány, horké kašovité obklady se používají na bolavé klouby.
Vyskytuje se (kromě zmíněných záhonků) na vlhčích místech a pod stromy.
bršlice z jara
Je to vytrvalá rostlina, první rok vytváří přízemní růžici listů a kořenový systém, další vyžene až 100 cm dlouhou dutou, hranatou a rýhovanou lodyhu, na konci chudě větvenou. Listy jsou 1× až 2× trojčetné, podlouhle vejčité a ostře pilovité. Květy mají asi 3 mm v průměru, okvětní lístky jsou bílé, květenství je uspořádáno do okolíku.
Významné, ale méně známé, je využití v kuchyni. Zde se používají mladé lístky. Dají se využít všude tam, kde bychom také použili listy špenátu. Ať již jako tradiční špenát, ale také …
natrhané mladé listy bršlice připravené pro kuchyňskou úpravu
…do receptů:
smetanovo-sýrové omáčky k těstovinám,
na pesto,
do salátu,
nasekat na chleba s pomazánkou,
do šťouchaných brambor
samozřejmě lze použít i do Velikonoční nádivky….
*Takže tip pro zahrádkáře! Bojujte proti bršlici její konzumací!
zpět na seznam
Zimní portulak/ Montia Perfoliata
Zimní portulak
latinsky:Montia Perfoliata
německy: Winterportulak
anglicky:Spring Beauty
Malé tučné zelené lístky, které později vytvářejí hustou růžici. Zpočátku jsou zčásti špičaté, později spíše okrouhlé a miskovitého tvaru. Ze středu misky pak vyrůstá stonek s drobnými bílými kvítky hvězdicového tvaru. Růžice dorůstá až do velikosti cca. 20cm. Je to kulturní rostlinka, která byla vyšlechtěna na pobřeží Severní Ameriky odkud se dostala do Evropy a tedy i k nám. Nezaměnit s portulákem letním(!)
Dá se velice dobře pěstovat ve skleníku nebo pod sklenicí od listopadu do dubna, ale vyroste i volně na záhonu. Má příjemnou trochu nakyslo-slanou chuť. Je bohatá na vitamíny a minerály, výborná do salátů, na chleba s tvarohem, na zdobení jídla na talíři nebo studených mís a obložených chlebíčků, dá se i lehce podusit jako mladý špenát. Jeho využití je téměř všude, kde by se špenát použil.
Portulak obsahuje Omegu 3 kyselinu a působí proti kornatění tepen.
Při výsevu zimní portulak nesnáší vyšší teploty než 12°C. Proto je ideální ho vysévat na podzim, můžeme vysévat až do března. Při teplotách 8-12°C klíčí asi 2-3 týdny. Portulak je nenáročná rostlina, nepotřebuje nijak zvlášť dobré podmínky. Pakliže by semínka vzešla moc hustě, je dobře je vyjednotit, aby si rostlinky nekonkurovaly. Lze i opatrně rozsadit. Jak se jednou v zahradě uchytí, většinou se už i sám vysemení.
Někomu by se mohl pak zdát, že se stal plevelem, ale vzhledem k tomu, že se dá na nevhodném místě i lehce odstranit, jeho využití v kuchyni tuto skutečnost jistě předčí. Když se na zimu přikryje, aby se dal lépe sklízet i pod sněhem, obohatíme svoji kuchyni čerstvou zeleninou téměř celoročně.
.
